Výprava do Železných hor

1. ZASTAVENÍ – BERLOVA VÁPENKA

Jsme u Berlovy vápenky, která je kulturně technickou památkou. David Berl v roce 1890 koupil vápenku, která tady již stála, a nechal přistavět druhou menší. Doprostřed mezi obě vápenky nechal vybudovat výtah. Výtah byl nutný, protože vápenec se musel dopravit nahoru do komínů. Takto postavené dvě vápenky u sebe, které se zavážely vápencem z výtahu, nenaleznete nikde jinde v České republice. I proto získalo město Třemošnice dotaci na její opravu.

Víte, jak se tady vlastně z vápence vyrábělo vápno?

Vápenec je kámen, takže se musel vylámat v Prachovicích v lomu a do Třemošnice se jeho velké kusy dopravovaly lanovkou. Lanovka vedla kolem hradu Lichnice, odkud prudce klesala sem do Závratce. Na vozících lanovky se prý tenkrát vozili odvážní kluci, protože to bylo velké vzrůšo! (Můžeme si na mapě ukázat Prachovice, Lichnici a Třemošnici, abychom si to uměli představit.) Pak se vápenec naložil do vozíku výtahu, vyjel nahoru a dělníci ho z vozíku dávali do komína. Komín, ve kterém se topilo černým uhlím, byl plný vápence.

Vápenec byl v komíně, kde bylo ideálně 1 200 °C 2–3 dny a tím došlo k chemické reakci: CaCO₃ (vápenec) + teplo = CaO (vápno) + CO₂ (oxid uhličitý). Zdejší vápno mělo vynikající pověst, protože bylo sněhobílé.

2. ZASTAVENÍ – NA ZAČÁTKU LOVĚTÍNSKÁ ROKLE

Teď budeme procházet krásným kaňonem, roklí, která prolamuje hřeben Železných hor. Když jsme sem od Závratce přicházeli, viděli jsme zříceninu hradu Lichnice napravo. Pravá strana rokle je tedy prudkým úbočím hradního kopce Lichnice. 

Lovětínská rokle je od roku 2007 bezzásahovou zónou. To znamená, že se zde neodklízejí vyvrácené či zlomené stromy, netěží se zde, nesází se nové stromky. Padlé stromy zde přirozeně zetlejí. Jen se udržuje stezka, která roklí prochází. A to není vždy jednoduché. Například v roce 2008 se zde otočil orkán Ivan, který vyvrátil, vytrhal a vykroutil velké množství buků. I dnes je můžete vidět ležet na stráni vedle stezky.

Na prudkých kamenitých svazích zde rostou bučiny, na skalách můžeme vidět pokroucené borovice. Dole u Lovětínského potoka rostou zase olše, milují vlhko, které kolem něj je. Při průchodu roklí se dívejte kolem sebe a vnímejte. (Pokud jednotlivé výše zmíněné stromy nepoznáváte, zkuste si pomoci obrázky z internetu, abyste je dokázali v rokli rozeznat).

Lovětínský potok protékající touto roklí se umí pěkně rozvodnit. Jsou roky, kdy se stezka nachází pod vodou. Ale většinou zde tento potok jen vytváří nádherné tůně a vodopádky.

Na levé straně uvidíme velmi zajímavý geologický útvar tzv. kamennou řeku „stékající“ po svahu Krkaňky.

3. ZASTAVENÍ – NĚKDE UPROSTŘED LOVĚTÍNSKÉ ROKLE

V rokli žije velmi vzácný mlok skvrnitý. Je to v ČR silně ohrožený druh. Má černožluté zbarvení, čímž dává najevo, že je jedovatý. Všechna zvířata, která mají žlutočerné zbarvení, mají jed, a tímto zbarvením upozorňují ostatní živočichy, aby je nelovili. Mloci žijí v rokli celý rok, ale protože to jsou živočichové noční, tak je běžně zahlédnout nemůžeme. Povede se to občas na podzim během dne, když je vlhko a na zemi mokré listí. Typický noční zvuk této rokle je houkání výra velkého, který tady hnízdí.

Jeho houkání je docela strašidelné. Většina z nás si sovy spojuje s výborným zrakem právě proto, že dokážou vidět ve tmě. Sova vidí stokrát lépe než člověk! Takže brýle, které má nasazené v některých pohádkách, potřebuje určitě méně než my lidé. Možná ale nevíte, že dokonalým sovím očím se vyrovná i soví sluch. Sova totiž dokáže perfektně určit, odkud přesně zvuk vychází. Sovy mají také výjimečně měkké peří, takže jejich let je téměř neslyšný.

4. ZASTAVENÍ – DÍVČÍ KÁMEN

Můžeme si zde na informační tabuli přečíst pověst O kruté panně Miladě. Zkusme na skále nalézt otisky podkov rytíře z pověsti. Rozhlédněme se i po krajině. Je odtud krásný výhled do Lovětínské rokle. 

5. ZASTAVENÍ – ZŘÍCENINA HRADU LICHNICE

O historii Lichnice se můžeme dočíst na informačních tabulích nebo se ještě lépe můžeme nechat poučit výkladem. My si zde řekneme něco o pubertální středověké vzpouře. V roce 1247 došlo k tomu, že se 15 letý Přemysl Otakar II. vzbouřil s částí šlechty proti svému otci králi Václavu I., který se mu nezdál dost dobrý vládce.  Vzhledem k tomu, kolik let Přemyslu Otakarovi II. bylo let, se jeho postoji asi nedivíme.

Vypukla domácí válka a s ní samozřejmě plundrování. Na straně krále Václava I. zůstal mocný rod Ronovců, a tak ve Václavově vojsku sloužil i mladý Ronovec Smil. Vojenský spor vyhrál král Václav I. a prokázal, že neschopný otec ani vládce tedy opravdu není. Smil od něj jako odměnu za věrnost dostal v roce 1249 území v Železných horách na pomezí Čech a Moravy. Jestli dostal i hrad Lichnici jako rozestavěný nebo jako novostavbu, nevíme. Každopádně se Lichnice stala Smilovým rodovým hradem. Podle něj se také začal psát Smil z Lichtenburka (tedy Lichnice) a vznikla tak nová větev Ronovců.

Václav I. dal po potlačení vzpoury svého syna Přemysla Otakara II. uvěznit. Střežit jej měl právě Smil. Časem byl následník trůnu propuštěn, a když se později ujal moci, na Smila kupodivu vůbec nezanevřel. Naopak, stal se jeho oblíbencem. Asi měl Smil rozum, věděl, že jeho vězeň se stane časem králem, a podle toho se k němu choval.

Páni z Lichtenburka patřili k nejmocnějším a nejvlivnějším panským rodům za vlády posledních Přemyslovců. Vlastnili lesy a vesnice od Lichnice až po Žďár nad Sázavou a bohatli z výnosů stříbrných dolů na Vysočině. Dokonce si vymohli, že tyto doly byly vyjmuty z královského horního regálu, takže z nich nemuseli odvádět procenta do královy pokladnice.

6. ZASTAVENÍ – ŽIŽKŮV DUB

Tento strom je starý asi téměř 800 let a byl možná vysazen při výstavbě hradu Lichnice v polovině 13. století. Později rostl u jedné z hradních bran, takže kolem něj klidně mohl projet na koni třeba i sám král Přemysl Otakar II. Dub se jmenuje Žižkův a opravdu pamatuje obléhání hradu husity, ale sám Jan Žižka se ho neúčastnil.

Víte, kdo byl Jan Žižka?

Byl to husitský hejtman, geniální válečník a stratég, který nejednu bezvýchodnou situaci na bojišti obrátil ve skvělé vítězství. Možná nevíte, že za husitské ideály bojoval vlastně až jako starý muž na sklonku života. Před tím byl lapka, tedy loupežník a žoldnéř, který za peníze zabíjel kohokoli. Možná chtěl svým příklonem k husitství a bojem za Husovu pravdu odčinit své přechozí hříchy. Každopádně pod jeho velením se česká husitská vojska stala postrachem pro celou Evropu.